Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že do letošní novinky americké progmetalové stálice FATES WARNING jsem přehnaně velké naděje nevkládal. Po ne zcela přesvědčivém návratu „Darkness In A Different Light“, který nenaplnil velká očekávání, jsem zkrátka začal o tvůrčích schopnostech Raye Aldera a Jima Matheose mírně pochybovat. „Theories Of Flight“ je však ránou z čistého nebe. Ctí kořeny své tvorby a přitom přináší do zatuchlého progresivního rybníčku další čerstvý vítr. Aniž by se o to jakkoliv snažil.
„Theories Of Flight“ je totiž přesně deskou, jakou FATES WARNING potřebovali nahrát a jakou fanoušek progresivního metalu chce momentálně slyšet. Nepřeplácenou s potřebným hitovým zázemím. Takovou, jež nebude nutit k zívání nad honěním hmatníků a která se nebude topit k dlouhých intermezzích a klavírních etudách. Je to přesně to CD, které neposloucháte dvě útrpné hodiny jen kvůli nesmyslnému konceptu. Hrané pěkně od podlahy, přičemž stvořené tak, aby nepůsobilo buransky ani křečovitě hipsterky.
Úvod je jako z říše snů. Otvírák „From The Rooftops“ se rozjíždí v poklidu, aby se po dvou minutách stočil směrem riffovým serpentinám, z nichž vás vysvobodí až výstavní refrén. Právě síla refrénů je hlavní devízou nahrávky, což v plné nahotě ukazující následujíc tracky „Seven Stars“ a „SOS“, které se tutově zařadí mezi koncertní jistoty, jaké jsou „The Eleventh Hour“, „Point Of Wiev“ nebo „Another Perfect Day“. Melancholickou odbočku představuje monstrózní „The Light And Shade Of Things“, tedy jen na chvíli. Od třetí minuty kapela začne riffovat jako slavná METALLICA a strhne s sebou i Aldera frázujícího, jakoby mu z bránice vypadl sám mistr Hetfield. Nenechte se zmást, je to radost poslouchat, tím spíše, když celá píseň graduje grandiózním refrénem jako z časů „A Pleasant Shade Of Gray“.
Zdá se vám té chvály až moc najednou? Ano, může za to částečně snížené očekávání, může za to také fakt, že těch hluchých míst je zase pro jednou pramálo a celá deska je zkoncipována pečlivou dramaturgií. Je řádně tvrdá, optimálně moderní a dostatečně přitažlivá na to, abych na nějakou dobu zapomněl na starší počiny FATES WARNING.
Nemůžu však zapomenout na přínos ansámblu, který dodával nenapodobitelný matador za bicími Mark Zonder. Jeho další rozměr a především precizní hra s činely mi chybí i napodruhé, jakkoliv je Bobby Jarzombek skvělým řemeslníkem, který se svého úkolu zhostil s patřičnou profesionalitou.
Nechybí mi však radost z toho, jak deska nakonec dopadla a jak se FATES WARNING vrátili mezi elitu. V době, kdy většina progresivní scény tápá, přebírají otěže její pionýři, a tak to má být. Pokud jsem si minule zoufal nad tím, že kapela jen oprášila postupy a nechala krizi žánru dále žít, nyní mám pocit, že ji řeší vlastními prostředky po svém. Zbraněmi, které se vyvažují zlatem. Velkou dávkou melodií, tuctem nápadů a především soudností.
1. From The Rooftops
2. Seven Stars
3. SOS
4. The Light And Shade Of Things
5. White Flag
6. Like Stars Our Eyes Have Seen
7. The Ghost Of Home
8. Theories Of Flight
Diskografie
Theories Of Flight (2016) Darkness In A Different Light (2013) FWX (2004) The View From Here DVD (2003) Disconnected (2001) Live At The Dynamo (2000) Still Life We Only Say Goodbye (1998) Pleasent Shade Of Grey (1997) Chasing Time (1995) Inside Out (1994) Parallels (1991) Perfect Symmetry (1989) No Exit (1988) Awaken The Guardian (1986) Spectre Within (1985) Night On Brocken (1984)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2016 Vydavatel: InsideOut Music Stopáž: 52:17
Tentokrát mě Fates Warning řádně a velmi příjemně překvapili. Od úvodní pecky vynikající album, po dlooooouhé době fošna, která je našlapaná až do konce. Tady skutečně menší hodnocení nelze.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.